Můj příběh

3. dubna 2017 v 20:37 | Anonymní |  Příběhy
Můj příbeh:

S onemocněním ledvin jsem se setkal ve svých 17.letech. Byl to šok, šel jsem ke svému lékaři na kontrolu kvůli řidičskému průkazu. Vše proběhlo v pořádku akurát jsem měl zanedbaný kontrolní odběr krve a moči, protože jsem na minulé kontrole co bylo cca před 9měsíci nález v moči. 3 křížky krve a 3 křížky bílkoviny. Po kontrolních odběrech moči se našlo úplně to samé, ale navíc tam byly 2křížky curku. Hned se začalo spekulovat o tom, že mám nejspíš cukrovku (ŠOK!). Šel jsem domů celý zelený a vyklepaný a ještě k tomu jsem musel čekat na výsledky krve z laboratoře.
Když jsem přišel domů, tak mě tam čekalo ohlučující ticho. Seděl jsem na posteli celý byt prázdný a jenom jsem přemýšlel na tím jestli je to pravda a to s velkým respektem, jelikož můj mladší bratránek cukrovku má, tak jsem věděl co to obnáší. Bylo cca 14hodin když už byli výsledky z laboratoře a můj lékař mě kontaktoval a po telefonu mě uklidňoval, že o cukrovku nejde, ale že jde o ledviny. V tu dobu jsem vůbec nevěděl co vlastně může být s ledvinami. Lékař se mě snažil utišit tím, že si nemyslí, že by šlo o něco závažného, ale že musím jet do nemocnice v Českých Budějovicích na pozorování a že si myslí, že budu mít ledvinové kameny, nebo písek, a že mě jen pročistí. Dostal jsem termín za 2týdny, nijak jsem to neřešil věřil jsem, že je vše v pořádku. Po 2 týdnech jsem nastoupil do nemocnice, tam mě čakala různá vyšetření, jako ultrazvuk, rentgen, odběr krve atd... Přibližně po 3hodinách za mnou přišla má ošetřující lékařka, která mi sdělila, že o žádné ledvinové kameny nejde, ale že mi ledviny nepracují jak mají, a že už je to dosti závažné.
Byl to pro mě šok, vůbec jsem nevěděl co se děje, a co bude. Během hodiny přišli do pokoje rodiče i s primářem dětského oddělení. Ten nám sdělil, že mi ledviny nepracují jak mají a to už hodně dlouho, a že neví čím to je, protože jsou zasažené obě ledviny a musí se udelat biopsie ledviny, která se dělá v Praze, a že navrhuje na další den převoz aby se to ničení ledvin co nejříve zastavilo. Další den jsem jel se svým otcem do Pražské Fakultní nemocnice Motol. Po příjmu nasledně pokračovala další vyšetření očí, uší, krku, krve, zad, rtg, sono, nohou a srdce. Pak nastala medikace a asi po 4dnech biopsie. Z biopsie se zjistilo mě mám chronickou nemoc konkrétně membranoglomerunefritídu. Což jsou malé bacilky v krvy, které napadají ledvinová klubíčka, a pak ledviny nefiltrují krev. Biopsie sama o sobě také nedopadla dobř. Při zákroku mi jehla prostřelila cévu a poté mi do močového měchýřu tekla krev, a tak jsem musel být 9dní zacévkován.
Nemoc kterou mám nejde zastavit, ale jde spomalit, ve chvíli když jsem se to dozvěděl, tak se mi zhroutil celý svět. Vše bylo ztracené škola, přátelé, sport a vůbec vše co pro mě bylo v dosavadním životě přirozené. Následovala rozšířená medikace, různé kortikoidy, léky na tlak atd... Denně jsem musel zapít dohromady 30tablet (HNUS). V Praze jsem byl měsíc a půl, po příjezdu domů bylo vše tak divné, ale zároveň jsem byl rád, že už to mám za sebou, zároveň bylo příjemné, že tu na mě čekali rodiče, můj kamarád (soused) a můj bratranec. Bylo to příjemné uvolněné od toho napětí a přemýšlení co bude dál. Druhý den jsem vůbec nevěděl co mám dělat, všechny aktivity co jsem dělal dříve, jsem už dělat nemohl, a tak jsem jen doma seděl celý zahořklý a proklínal jsem vše kolem mě. Byl jsem tak naštvaný, že jsem přestal asi po 4dnech užívat medikaci tak jak mám, jen jsem si vzal léky na tlak a odvodňování abych se necítil zle. A pořád jsem jen přemýšlel...Přibližně po 2týdnech se mi ozval kamarád abych s ním zašel ho hospody nebo restaurace na pokec, tak jsem tady šel. Bylo to dosti uvolňujíci a při cestě domů jsem se seznámil s dívkou, která je nyní mou přítelkyní a oporou. Za nedlouho po všech kontrolách a různých medikacích jsem musel na operaci AV Shuntu, který se nepovedl na poprvé, a tak jsem musel za měsíc podruhé naštěstí se Shunt povedl a už jsem jen čekal až se trošku zocelí a poté Hemodialíza.
Měl jsem strach a zase trašný vztek na okolí. Během celé nemoci jsem byl agresivní na rodiče, přítelkyni a tak všeobecně. Nic mě nebavilo a v ničem jsem neviděl cestu. Tak jsem si chtěl zkusit aspoň vyplnit sen, kterým se tohle vše zjistilo a to byl pejsek, řidičák auto. Pejska jsem si pořídil abych doma nebyl pořád sám, a navíc jsem si ho vždycky přál. Pejskovi jsem dal jméno JACK a dodnes se považuje jako rovnocený člen rodiny, a hlavně je to můj mazel, který mi dal velikou radost do života. Pak jsem začal se školením autoškoly a vše šlo dobře, zase jsem viděl nějakou cestu, která mě vedla dál. Po prvním nástupu na dialýzu mi Shunt praskal a do ruky se mi lila krev, z které pak byla modřina a ja z bolesti nemohl ani hýbat rukou, takže zase vše na chvýli ztraceno. Řidičák se pozastavil a já zase doma v posteli ,v bolestech a už jsem věděl, že Hemodialýza není nic dobrého, věděl jsem, že je to zlo, které mě jen bude udržovat při životě. Když modřina ustoupila a dialyzační jehly se povedlo napíchnout na Shunt a stroj filtroval, mohl jsem pokračovat v řidičáku, který jsem si dodělal a to panečku byla radost. Hned ten den co jsem si šel na městský úřad pro řidičák jsem si vzal na leasing auto, protože dojíždět na Dialýzu do nemocnice sanitkou, na kterou se čeká někdy v přes hodinu se nedalo vydržet. Dialýzu jsem nakonec snášel dobře, takže jsem mohl jezdit svým autem, ale ničila mě. 3x týdně na 4hodiny bylo moc. Nejvic mi vadilo to nehybné ležení 4hodiny a pak ještě ta bolest vpichu jehly.
Na Dialýzu jsem chodil 4měsíce než se uskutečnila dárcovská transplantace od mé matky. Měli jsme dohromady 5shod takže šance na úspěch byla hodně veliká. Operace dopadla dobře a ledvina fungovala taky a krásně. Dodnes jsem své matce nesmírně vděčný a budu do konce svého života. Jak už jsem řekl operace dopadla dobře akurát jsem měl první 3týdny problémy s močením. Při močení jsem cítil bolestivé řezání a pálení, a navíc jsem chodil na WC každou chvíli, takže si asi dokážete představit jaké to bylo. Spal jsem tak 4hodiny denně. Nakonec po hospitalizaci jsem si došel ke svému neflologovi, který poslal moč na kultivaci kde zjistili, že mám zánět a tak se nasadili léky a po 4dnech hned bylo lépe. Nyní jsem 9měsíců po transplantaci, citím se dobře ale né skvěle, to ale nevadí. Jsem rád, že už nemusím chodit na dialýzi a můžu trávit více času s rodinou a svým psem. Přibral jsem na váze zatím sport dělat ještě nemůžu, protože po běhu nebo cvičení mě bolí okolí řezu ledviny jinam je vše v pořádku a funkce je zatím stabilní.

Tento článek jsem sepsal pro lidi, kteří jsou ve stejné nebo podobné situaci
aby veděli, že na světe nejsou samy, možná, že kdyby jsem si někdy něco takového
mohl přečíst já, tak by mi bylo trošku lépe.
Vše tu není napsané jsou tu napsané jen takové důležité věci, které mi dost
změnili život, ale hlavně jsem chtěl ukázat, že je vždy naděje, a když není
tak jí musíme najít, nebo si jí vytvořit samy.

A pokud by si někdo někdy chtěl popovídat o něčem co ho trápí
tak se mi může ozvat na můj e-mail.
Kde si s ním popovídám a vyslechnu a když to bude v mé moci
tak i pomohu a budu se snažit pomoct překonat těžké chvíle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama